1
Mar

Rakousko Uhersko

Tento článek publikoval: Milan Kabrna a je v kategorii: C. a K. Mocnářství

Rakousko-Uhersko (německy Österreich-Ungarn; maďarsky Osztrák-Magyar Monarchia, oficiální název V Říšské radě zastoupená království a země a země svaté Štěpánské koruny uherské) byl státní útvar existující od 8. června 1867 do 31. října 1918, který vznikl přeměnou Rakouského císařství (Habsburské monarchie) na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867.

Rakousko-Uhersko bylo unií dvou státních celků:

* Rakouska – oficiální název „Království a země v říšské radě zastoupené“, neoficiální název Předlitavsko
* Uherska – Uherského království a dalších zemí s ním spojených personální unií v tzv. Země Koruny svatoštěpánské, neoficiální název Zalitavsko.

Obě části byly spojeny osobou panovníka z dědičné habsbursko-lotrinské dynastie, společným ministerstvem zahraničí, války, říšských financí a společným nejvyšším účetním dvorem.

Každý z obou celků měl svůj parlament (říšská rada v Předlitavsku, uherský sněm v Zalitavsku) a vládu; společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. delegace, tvořené delegovanými poslanci rakouské říšské rady a uherského sněmu. V obou částech rakousko-uherské monarchie zůstaly přitom zachovány dosavadní historické státoprávní jednotky – korunní země s vlastními autonomními zemskými sněmy (český, moravský, slezský, chorvatsko-slavonský a jiné zemské sněmy).

V Předlitavsku se zpočátku volební právo vztahovalo jen na majetné a vzdělané lidi. Zdůvodňovalo se to tím, že z příjmů těchto lidí pocházela většina odvedených daní a měli proto větší právo se na politice v zemi podílet. Teprve od 80. let volební systém začínal vtahovat do politiky i širší vrstvy obyvatelstva – přesto se jednalo vždy o movitější lidi. Zákon volební právo žen nevylučoval, ale plátci daní byli obvykle muži, proto se ženy k volbám dostaly jen výjimečně. Pokud však žena jako dědička nebo vdova přesto k majetku přišla, dokázala si v některých případech vymoci výjimku a volit pak mohla. Zásadní reforma volebního systému proběhla v letech 1906 – 1907, kdy se právo rozšířilo na celou zletilou mužskou populaci (až na výjimky – lidi trestané apod.). Volební systém byl většinový a volilo se do obecních zastupitelstev, zemských sněmů a do poslanecké sněmovny Říšské rady, panskou sněmovnu a ministry vlády jmenoval císař.[1]

V Zalitavsku byl tento demokratizační proces opožděný díky většímu prostoru pro nacionalisty.

Společné úřady nesly označení c. a k. (císařský a královský), předlitavské c. k. (císařský královský), zalitavské král. uher. (královský uherský).

Království a země v říšské radě zastoupené (Předlitavsko) 1910
Země Hlavní město (počet obyvatel) Rozloha v km² Obyvatelstvo
Království české (Čechy) Praha (224 000) 51 948 6 769 000
Království dalmatské Zadar (14 000) 12 833 646 000
Království haličsko-vladiměřské (Halič) Lvov (206 000) 78 493 8 025 000
Arcivévodství Rakousy pod Enží (Dolní Rakousko) Vídeň (2 031 000) 19 822 3 532 000
Arcivévodství Rakousy nad Enží (Horní Rakousko) Linec (71 000) 11 981 853 000
Vévodství bukovinské Černovice (87 000) 10 442 800 000
Vévodství korutanské Celovec (29 000) 10 327 396 000
Vévodství kraňské Lublaň (47 000) 9 955 526 000
Vévodství salzburské Salzburg (36 000) 7 153 215 000
Vévodství slezské Opava (31 000) 5 147 757 000
Vévodství štýrské Štýrský Hradec (152 000) 22 426 1 444 000
Markrabství moravské (Morava) Brno (126 000) 22 222 2 622 000
Okněžněné hrabství tyrolské Innsbruck (53 000) 26 683 946 000
Rakouské přímoří (Město a území Terst, Okněžněné hrabství Gorice a Gradiška, Markrabství Istrie) Terst (161 000) 7 969 895 000
Vorarlbersko Bregenz (9 000) 2 601 145 000
Země Svatoštěpánské koruny (Zalitavsko) 1910
Země Hlavní město Rozloha v km² Obyvatelstvo
Království uherské Budapešť (882 000) 282 297 18 265 000
Království chorvatsko-slavonské Záhřeb (80 000) 42 534 2 622 000
Rijeka Rijeka (39 000) 21 48 800
Pod společnou správou obou částí 1910
Země Hlavní město Rozloha v km² Obyvatelstvo
Bosna a Hercegovina Sarajevo (52 000) 51 082 1 932 000

Ze 49,425 milionů obyvatel v roce 1905 se jich nejvíce hlásilo k používání německého jazyka a to 23,3 %. Následovala maďarština s 19,6 %, čeština s 12,6 %. srbština a chorvatština dohromady tvořily 10,5 %. Dále to byla polština s 9,7 %, ukrajinština a rusínština se 7,9 %, rumunština s 6,2 %, slovenština se 4,2 %, slovinština se 2,9 % a nakonec italština s 1,6 %. Národnosti se odrážejí jen částečně v těch číslech, např. Židé a státní úředníci různých národností se často hlásili k používání němčiny v každodenním životě.

Ekonomika

Ekonomika Rakousko-Uherska během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Vývoj nových technologií urychlil industrializaci a urbanizaci země. V zemi během její 50leté existence vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu. Ekonomický rozvoj byl soustředěn okolo Vídně, v Rakouských zemí, v Alpské oblasti a v Českých zemích. Ke konci 19. století se rychle ekonomicky rozvíjely oblasti v centrálním Maďarsku a v oblasti Karpat. Výsledkem tohoto vývoje byly velké rozdíly ve stupni vývoje. Západní části impéria byly všeobecně rozvinutější než východní části.

Nicméně, na konci 19. století se ekonomické rozdíly postupně zmenšovaly, tím že růst ekonomiky ve východních oblastech byl rychlejší než v západní. Silná zemědělská produkce a potravinářský průmysl v Maďarsku hrály významnou roli jak v samotné monarchii tak v exportu. Mezitím, západní oblasti, především oblasti okolo Prahy a Vídně, vynikly v několika výrobních odvětvích. Tato dělba práce mezi východní a západní částí (v rámci společné monetární a ekonomické unie), vedla na začátku 20. století k rychlému ekonomickému rozvoji v Rakousku-Uhersku. HDP na hlavu rostlo ročně přibližně o 1.76% od roku 1870 do roku 1913. Tato míra růstu převyšoval míru růstu ostatních evropských států jako Velké Británie (1.00%), Francie (1.06%), a Německa (1.51%).[2] Přesto, celková úroveň ekonomiky stále znatelně zaostávala za ekonomikami nejvyspělejších evropských zemí, protože systematická modernizace začala mnohem později.
Rakousko-Uhersko věnovalo velkou péči rozvoji infrastruktury (výstavba železnic, silnic, telegrafních a telefonních sítí, pošt, veřejných vodovodů a kanalizací, školství, vědecké instituce, fungující státní správa, zdravotnictví atd.).

Zdroj informací: autor článku, Wikipedia, členové a přátelé Memorálu Matěje Kuděje.