4
Bře

František Ferdinand d’Este

Tento článek publikoval: Milan Kabrna a je v kategorii: František Ferdinand d'Este

Celým jménem František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria arcivévoda Rakouský – Este (18. prosince 1863, Štýrský Hradec – 28. června 1914, Sarajevo) byl následník rakousko-uherského trůnu a synovec císaře a krále Františka Josefa I. V zemích Koruny české vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu na něj a jeho manželku vévodkyni Žofii z Hohenbergu spáchán atentát, kterému oba manželé podlehli.

Franz_ferdinandAtentát připravila skupina srbských nacionalistů, vykonal jej Gavrilo Princip, který byl následně vězněn ve vojenské trestnici Terezín, kde také zemřel. Tento atentát se stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války v Evropě.František Ferdinand d’Este měl v plánu uskutečnit po usednutí na trůn jako František II. přeměnu Rakousko-Uherské monarchie ve federaci Spojených států Velkého Rakouska a hodlal odstranit státní dualizmus, který monarchii dělil na rakouskou a uherskou část.

Život

František Ferdinand se narodil v habsbursko-bourbonské rodině. Jeho otec Karel Ludvík byl arcivévoda rakouský (mladší bratr císaře Františka Josefa I.) a jeho matka, dcera bourbonského krále obojí Sicílie Ferdinanda II., Marie Annunciata. V jeho žilách tedy kolovala krev dvou nejvýznamnějších a nejvlivnějších dynastií, které ovlivňovaly dějiny prakticky celé Evropy. Právě díky svému původu ho tehdejší ale i současní historikové označovali za „nehabsburského a nerakouského“ byl tedy „příliš rázný, nevstřícný, jednoznačný a nepopulární“.

Jedinečnost osobnosti Františka Ferdinanda vysvětloval spojení habsburského a bourbonského rodu v jedné osobě muž, který jej znal od dětství a jenž vstoupil do dějin jako rakousko-uherský ministr zahraničí, který svou říši vedl do světové války, hrabě Leopold Berchtold: „Byl potomkem dvou příslušníků obou nejskvělejších dynastií světových dějin – Habsburků a Bourbonů. Krví zcela odlišné knížecí rody se svými specifickými, hojně kontrastujícími vlastnostmi vtiskly mu těmito protiklady jistou nevyrovnanost a originalitu. To, co bylo v jeho povaze jednoduché, přirozené, družné, smysl pro patriarchální život a klid mysli, ušlechtilé dbání na osobní důstojnost a na udržování rodové tradice – to tak říkajíc starorakouské – zdědil po svém otci Karlu Ludvíkovi. To bylo habsburské dědictví od císaře Františka a od velké Marie Terezie. Naproti tomu vášnivost, hněvné vzplanutí, pýcha, autokratické a nesnášející odpor, které byly vlastní jeho naturelu, právě tak jako smyslné potěšení z krásy, z tvaru a barvy, z výtvarného umění, z vkusné nádhery – to bylo bourbonské.“

Dětství a mládí

Arcivévoda František Ferdinand byl nejstarší z dětí Karla Ludvíka. V roce 1865 se narodil jeho první bratr Otto František Josef, v roce 1868 pak přibyl i druhý bratr Ferdinand Karel Ludvík. V roce 1870 pak se narodila i sestra Markéta Žofie. Pro jeho matku ale byly porody a nemoc (tuberkulóza) příliš: zemřela v roce 1871 ve věku osmadvaceti let.

V osmi letech se tedy František Ferdinand stal polovičním sirotkem, ke své matce, oslabené rychle za sebou následujícími těhotenstvími a především rychle postupujícími souchotinami, si však nevytvořil hluboký vztah – kvůli dlouhotrvající nemoci byl její kontakt s okolím silně omezen. Upřímné mateřské lásky se jemu i ostatním osiřelým sourozencům dostalo od jeho macechy, třetí manželky jeho otce, Marie Terezy Portugalské, jež věnovala dětem veškerou péči a především hluboký cit.

Dostalo se mu přísné výchovy, jež byla běžná pro habsbuské arcivévody: důraz na historii a formování morálního profilu dítěte. V letech 1865 – 1876 byl jeho vychovatelem historik Onno Klopp. V roce 1877 František Ferdinand vstoupil do armády s hodností poručíka.

Léto trávívala rodina ve vile u Reichenau an der Rax. Zde ze všech dětských zábav mu největší potěšení působil lov; ten se stal později velkou Františkovou vášní. (Jak plyne z dochovaných střeleckých záznamů, skolil František Ferdinand během svého života 272.511 divokých zvířat.) Se svým bratrancem, korunním princem Rudolfem, synem vládnoucího císaře Františka Josefa I., byli velmi blízcí přátelé.

Jeho další velkou vášní bylo i cestování. V roce 1883 navštívil poprvé Itáli, aby viděl své majetky, jež zdědil po Františku V. z Modeny. V roce 1885 navštívil Egypt, Palestinu, Sýrii a Turecko, v roce 1889 procestoval Německo. Roku 1892 vyrazil na svou vysněnou 14měsíční cestu kolem světa, během které urazil vzdálenost 70 tisíc kilometrů. Rád a často cestoval i v pozdějších letech. Např. jeho druhý salonní vůz podle záznamů v letech 1902 – 1909 najezdil celkem 415 895 km!

Ani František Ferdinand neušel onemocnění tehdy častou tuberkulózou, projevila se u něj v roce 1895. Ačkoliv jeho zdravotní stav byl zpočátku velmi vážný, podařilo se mu se z nemoci po třech letech uzdravit. Nutno dodat, že k neskrývané nelibosti mnohých lidí z Uher, kde kvůli svému odmítavému postoji k rakousko-uherskému vyrovnání nebyl příliš oblíben.

Následníkem trůnu

Když se František Ferdinand narodil, nebyl důvod předpokládat, že by se mohl stát následníkem trůnu. V roce 1889 se však jeho život radikálně změnil, když jeho bratranec, císařův syn a následník trůnu korunní princ Rudolf spáchal se svou milenkou v loveckém zámečku v Mayerlingu sebevraždu; kromě něj měl císař jen tři dcery. Následníkem trůnu se tak stal nejmladší bratr císaře Františka Josefa I., otec Františka Ferdinanda Karel Ludvík, neboť mladší bratr císařův Maxmilián byl již v roce 1867 popraven v Mexiku a nezanechal potomků. Bylo samozřejmé, že dalším v pořadí je František Ferdinand jako nejstarší syn Karla Ludvíka.

Dědictví rodu d’Este

František V. z Modeny, bezdětný vévoda z Modeny, Massy, Carrary a Gustally († 20. listopadu 1875) nabídl otci Františka Ferdinanda, že ustanoví jednoho z jeho synů svým dědicem, a to pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno Este a naučí se během 12 měsíců obstojně italsky. Karel Ludvík informoval své dva starší syny (nejmladší, arcivévoda Ferdinand Karel, byl ještě příliš mladý). Mladší syn Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl; František Ferdinand naopak se k jeho splnění zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, bylo k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojeno jméno Este a on podstoupil výuku italštiny. To bylo pro něj velmi svízelné, neboť na rozdíl od ostatních členů rodiny neměl jazykové nadání; získal tak averzi k tomuto jazyku, kterou přenesl i na Italy jako takové a v důsledku toho neužíval své majetky v severní Itálii. Kromě výše uvedených dvou podmínek podle testamentu nesmělo být dědictví nikdy zcizeno.

František V. z Modeny zemřel, když bylo Františku Ferdinandovi pouhých dvanáct let. Nabytým dědictvím se stal jedním z nejbohatších lidí v Rakousku.

Manželství a potomci

František Ferdinand se oženil 1. července 1900 v Zákupech s Žofií Chotkovou původem z českého šlechtického rodu Chotků. František Ferdinand si manželství s Žofií vyvzdoroval na císaři Františkovi Josefovi, který je v duchu svazujících zákonů habsburského panovnického domu, podle nichž členové dynastie mohli uzavírat sňatky pouze s příslušníky panovnických dynastií, striktně odmítal pro nevěstinu nerovnorodost. Chotkové mezi tyto rodiny nepatřili, i když v ženské linii mezi jejich předky jsou velkovévodové bádenští, Hohenzollernové-Hechingen a Liechtensteinové. František Ferdinand se však odmítl oženit s kýmkoli jiným. Papež Lev XIII., ruský car Mikuláš II. i německý císař Vilém II. posílali císaři žádosti v jeho prospěch, argumentujíce tím, že nesoulad mezi císařem a následníkem by byl rušivým prvkem pro stabilitu monarchie.

Žofie byla dcerou hraběte Bohuslava Chotka a jeho manželky Vilemíny hraběnky Kinské z Vchynice a Tetova a byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy, manželky rakouského arcivévody a těšínského vévody Bedřicha Rakousko-Těšínského (známý markýz Gero ze Slezských písní Petra Bezruče). S Františkem Ferdinandem se seznámila roku 1896 v Praze. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali a začali si dopisovat. Návštěvy Františka Ferdinanda u strýce Bedřicha Rakousko-Těšínského v jeho sídle u Prešpurku byly také častější než dříve, jeho teta se strýcem byli přesvědčeni, že důvodem návštěv je některá z jejich dcer a žili v naději, že se jednou stanou blízkými příbuznými příštího rakouského císaře.

Znak Chotků spojený se znakem Habsbursko-lotrinské dynastie, udělil císař Žofii roku 1900. Roku 1898 arcivévodkyně Isabela našla Františkův medailonek s Žofiinou podobenkou a tak vyšlo najevo, že se následník trůnu neuchází o její dceru, ale pouze o její dvorní dámu. Arcivévodkyně vyvolala skandál. Žofie i František Ferdinand věděli, že přesvědčit císaře, aby svolil k sňatku, nebude snadné, ale po mnoha rozmluvách (či spíše hádkách) s císařem si František Ferdinand prosadil svou. Císař František Josef však v zájmu monarchie dal svolení pouze k morganatickému sňatku; František Ferdinand musel podepsat dokument, v němž se za své budoucí potomky vzdával jakýchkoli nároků na trůn monarchie. Svatba se uskutečnila 1. července 1900 v Zákupech a nezúčastnil se jí nikdo z císařské rodiny, ani Františkovi bratři. Z ženichovy strany dorazily pouze nevlastní matka Marie Tereza a obě její dcery, Františkovy nevlastní sestry. Téhož dne byla Žofie povýšena na kněžnu z Hohenbergu s titulem Její Jasnost (Ihre Durchlauch).

Manželé žili střídavě v oficiálním sídle následníka trůnu – zámku Belvedere ve Vídni, v zámku Zákupy v Čechách, kde se konala jejich svatba, a především na jejich domovském sídle na zámku Konopiště, který František Ferdinand zakoupil v roce 1887 jako lovecký zámeček a který nechal přestavět (zámek platil za nejmoderněji vybavené historické sídlo v monarchii). Žofie porodila na zámku dvě ze tří dětí a vedla zde klidný a šťastný rodinný život. Svého manžela nesměla oficiálně doprovázet a jejím prvním vystoupením na veřejnosti byla cesta do Sarajeva. Celou rodinu několikrát navštívila arcivévodova nevlastní matka Marie Tereza a jejich hostem byl i německý císař a pruský král Vilém II., který hostitelce daroval drahocenný servis.

V říjnu 1909 byla Žofie povýšena do vévodského stavu ad personam – stala se vévodkyní z Hohenbergu s titulem Její Výsost (Ihre Hoheit). To patřičně pozvedlo její status, neboť dosud byla při ceremoniálních příležitostech v nižším postavení nežli kterákoli byť sebebezvýznamnější arcivévodkyně a docházelo tak často k ponižujícím situacím, kdy často byla z tohoto důvodu oddělena od svého manžela.

Ze šťastného, často jako romantické označovaného manželství Františka Ferdinanda a Žofie se narodili čtyři potomci:
* Žofie, kněžna z Hohenbergu (1901-1990) ∞ 1920 Friedrich, hrabě Nostic-Rieneck (1893-1973)
* Maxmilián, vévoda z Hohenbergu (1902-1962) ∞ 1926 Alžběta, hraběnka z Waldburku, Wolfeggu a Waldsee
* Ernest, kníže z Hohenbergu (1904-1954) ∞ 1936 Maria Therese Wood
* Syn – zemřel při porodu (*/† 1908)

Poslední cesta

Oba manželé zemřeli při atentátu v Sarajevu a tyto výstřely signalizovaly i konec celé monarchie. Do osudového Sarajeva měla rodina z Chlumu u Třeboně cestovat vlastním salonním vozem (dodnes se zachoval v provozuschopném stavu) do Terstu a odtud lodí. Tehdy však musel být vůz z vlaku odstaven již při příjezdu do Chlumu kvůli kouřícímu ložisku. Do Vídně tedy museli jet běžným vozem I. třídy, z Vídně pak pokračovali narychlo přistaveným soukromým salonním vozem; v tom však zase nefungovalo elektrické osvětlení a muselo se svítit svíčkami. Podle poznámek jeho osobního sekretáře Paula Nikitsche se s ním arcivévoda loučil slovy: „Co říkáte tomu osvětlení? Jako v hrobce, ne? Nejprve přijede můj vůz hořící do stanice a tenhle cizí vůz také nechce zjevně spolupracovat. Na, žijte blaze. Na shledanou.“ Jeho opravený vůz byl poté odeslán do Terstu, aby byl k dispozici pro zpáteční cestu. Bohužel těla zavražděných manželů zpáteční cestu absolvovala v jiném voze, v rakvích.

Tituly

František Ferdinand d’Este byl císařský princ a Arcivévoda rakouský, královský princ uherský, český, velkovévoda toskánský atd., následník trůnu a také rytíř několika řádů.

Zdroj informací: autor článku, Wikipedia, členové a přátelé Memorálu Matěje Kuděje.