12
Zář

Díl první V ZÁZEMÍ
Kapitola 10. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U POLNÍHO KURÁTA

Tento článek publikoval: Milan Kabrna a je v kategorii: 10. KAPITOLA

Jak známo, Memoriál Matěje Kuděje opíráse svými pravidlo Znovu počíná jeho odyssea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi. Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem, Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby.

Šli vážně vedle chodníku a dívali se občas úkosem na Švejka, který kráčel uprostřed a salutoval kdekomu. Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnisonu i s jeho vojenskou čepicí, s kterou šel na vojnu. Než ho propustili, dali mu starý vojenský mundur, který patřil nějakému břicháči a o hlavu většímu, než byl Švejk.

Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná bluza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na clownovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnisoně vyměnili, šla mu přes uši.

Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí.

A tak šli do Karlína, do bytu polního kuráta.

První promluvil na Švejka malý tlustý. Byli právě na Malé Straně dole pod podloubím.

„Odkud jseš?“ otázal se malý tlustý.

„Z Prahy.“

„A neutečeš nám?“

Do rozmluvy vmísil se čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, čahouni, vytáhlí, bývají naopak skeptiky.

A proto čahoun řekl k malému: „Kdyby moh, tak by utek.“

„A proč by utíkal,“ ozval se malý tlouštík, „je tak jako tak na svobodě, venku z garnisonu. Tady to nesu v paketu.“

„A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?“ otázal se čahoun.

„To já nevím.“

„Tak vidíš, nevíš a mluvíš.“

Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka:

„Nevíš, proč tě vedem k polnímu kurátovi?“

„Ke zpovědi,“ řekl ledabyle Švejk, „zítra mě budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha.“

„A proč tě budou jako tento…,“ otázal se opatrně čahoun, zatím co tlustý podíval se soustrastně na Švejka.

Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin.

„Já nevím,“ odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, „já o ničem nevím. Patrně to bude osud.“

„Asis se narodil na nešťastné planetě,“ znalecky a se soucitem poznamenal malinký, „u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili.“

„Já myslím,“ řekl skeptický čahoun, „že pro nic a za nic člověka nevěší, že musí být k tomu vždycky nějaká příčina, aby se to mohlo odůvodnit.“

„Když není válka,“ poznamenal Švejk, „tak se to odůvodňuje, ale ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem.“

„Poslouchej, nejsi ty nějakej politickej?“ otázal se čahoun. V přízvuku jeho otázky bylo znát, že začíná být Švejkovi nakloněn.

„Politickej jsem až moc,“ usmál se Švejk.

„Nejsi národní socialista?“ Nyní počal být malý tlustý opatrným. Vmísil se do toho. „Co je nám do toho,“ řekl, „je všude plno lidí a pozorujou nás. Aspoň kdybychom někde v průjezdu mohli sundat bodla, aby to tak nevypadalo. Neutečeš nám? My bychom měli z toho nepříjemnosti. Nemám pravdu, Toníku?“ obrátil se k čahounovi, který potichu řekl:

„Bodla bychom mohli sundat. Je to přece náš člověk.“

Přestal být skeptikem a duši jeho naplnila soustrast k Švejkovi. Hledali tedy vhodný průjezd, kde sňali bodáky, a tlustý dovolil Švejkovi, aby kráčel vedle něho.

„Kouřil bys, viď,“ řekl, „jestlipak…“ Chtěl říct: „Jestlipak ti dají také zakouřit, než tě pověsí,“ ale nedokončil větu, vyciťuje, že by to byla beztaktnost.

Zakouřili si všichni a průvodčí počali sdělovat jemu o svých rodinách na Královéhradecku, o ženách, dětech, o kousku políčka, o jedné krávě.

„Já mám žízeň,“ řekl Švejk

Čahoun s malým podívali se na sebe.

„Někam na jednu bychom také šli,“ řekl malý, vyciťuje čahounův souhlas, „ale někam, kde by to nebylo nápadný.“

„Pojďme na ,Kuklík’,“ vybízel Švejk, „kvéry si dáte do kuchyně, hostinský Serabona je Sokol, toho se nemusíte bát.

Hrajou tam na housle a na harmoniku,“ pokračoval Švejk, „a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Represenťáku.“

Čahoun s malým podívali se ještě jednou na sebe a pak řekl čahoun: „Tak tam půjdem, do Karlína je ještě daleko.“

Po cestě jim Švejk vypravoval různé anekdoty a v dobré náladě vstoupili na „Kuklík“ a udělali to tak, jak Švejk radil. Ručnice uschovali v kuchyni a šli do lokálu, kde housle a harmonika naplňovaly místnost zvuky oblíbené písně

Na Pankráci, tam na tom vršíčku,
stojí pěkné stromořadí…

Nějaká slečna, která seděla na klíně vyžilému mladíkovi s hladce učesanou pěšinkou, zpívala chraplavým hlasem:

Měl jsem holku namluvenou,
jinej mně za ní chodí.

U jednoho stolu spal opilý sardinkář, chvílemi se probouzel, uhodil pěstí do stolu, zabreptal: „Nejde to,“ a zas spal dál. Za kulečníkem pod zrcadlem seděly jiné tři slečny a pokřikovaly na nějakého konduktéra od dráhy: „Mladej pane, dají nám vermut.“ U hudby hádali se dva, že nějakou Mařku včera lízla patrola. Jeden to viděl na vlastní oči a druhý tvrdil, že šla s nějakým vojákem se vyspat k „Valšům“ do hotelu.

U samých dveří seděl voják s několika civilisty a vykládal jim o svém zranění v Srbsku. Měl obvázanou ruku, plné kapsy cigaret, které od nich dostal. Říkal, že už nemůže pít, a jeden z té společnosti, plešatý dědek, neustále ho vybízel: „Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád ,Osiřelo dítě’?“

To byla totiž píseň plešatého dědka a opravdu již za chvíli housle i harmonika zakvílely, přičemž dědkovi vstoupily slzy do očí a on zpíval třaslavým hlasem:

Když už rozum bralo,
na mámu se ptalo,
na mámu se ptalo…

Od druhého stolu ozvalo se: „Nechaj si to. Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík. Odprejsknou s tím sirotkem.“

A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat:

Loučení, ach loučení,
mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený.

„Franto,“ volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše „Osiřelé dítě“, „nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy!“

Švejk se svými průvodčími dívali se se zájmem na to všechno.

Švejk vžil se ve vzpomínky, když tu často sedával do vojny. Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opačným. Jak právě jednou zpívaly chórem:

Za pana Drašnera
stala se tu mela,
Mařena byla vožralá
a Drašnera se nebála.

Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: „Mají na to povolení od policejního ředitelství?“ Švejk vzpomínal též na jednoho básníka, který tu sedával pod zrcadlem a v tom všeobecném ruchu „Kuklíku“, zpěvu a pod zvuky harmoniky psával básničky a předčítal je prostitutkám.

Naproti tomu u Švejkových průvodčích nebylo žádných podobných reminiscencí. Bylo to pro ně něco zcela nového. Začínalo se jim to líbit. První z nich, který našel zde úplného uspokojení, byl malý tlustý, neboť tací lidé, kromě svého optimismu, mají velký sklon být epikurejci. Čahoun chvíli sám s sebou zápasil. A jako ztratil svůj skepticismus, ztrácel pomalu i svou odměřenost a zbytek rozvahy.

„Já si zatancuji,“ řekl po pátém pivě, když viděl, jak tancují páry šlapáka.

Malý oddal se úplně požitkářství. Vedle něho seděla jedna slečna, mluvila oplzle, a oči mu jen hrály.

Švejk pil. Čahoun přetancoval a vrátil se se svou tanečnicí ke stolu. Potom zpívali, tančili, neustále pili, poplácávali své společnice. A v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo: „Po nás ať přijde potopa!“

Odpůldne k nim přisedl nějaký voják a nabízel se, že jim udělá za pětku flegmonu a otravu krve. Má s sebou injekční stříkačku a stříkne jim do nohy nebo do ruky petrolej.* Budou s tím ležet nejmíň dva měsíce, a jestli budou krmit ránu slinami, tak třebas půl roku, a musí je pustit úplně z vojny.

* Je to prostředek dosti osvědčený dostat se do nemocnice. Ale zápach petroleje, který zůstane i v otoku, prozrazuje. Benzin je lepší, poněvadž dříve vyprchá. Později si vstřikovali ether s benzinem a ještě později došli k jinému zdokonalení.

Čahoun, který úplně již ztratil všechnu duševní rovnováhu, dal si na záchodě od vojáka stříknout petrolej pod kůži do nohy.

Když se schylovalo již k večeru, navrhl Švejk, aby nastoupili cestu k polnímu kurátovi. Malý tlouštík, který už začal breptat, sváděl Švejka, aby ještě počkal. Čahoun byl také toho mínění, že polní kurát může čekat. Švejkovi se však přestalo již na Kuklíku líbit, a proto jim pohrozil, že půjde sám.

Tak šli, ale musel jim slíbit, že se všichni ještě někde zastaví.

Stavili se za Florencí v malé kavárničce, kde tlustý prodal své stříbrné hodinky, aby se mohli ještě dále veselit.

Odtamtud už je Švejk vedl pod paždí. Dalo mu to strašně mnoho práce. Neustále jim nohy podklesávaly a chtěli stále ještě někam jít. Malý a tlustý byl by málem ztratil paket k polnímu kurátovi, tak byl Švejk nucen nésti paket sám.

Švejk je neustále musel upozorňovat, když šel naproti důstojník nebo nějaká šarže. Po nadlidském úsilí a namáhání podařilo se Švejkovi přivléct je k domu v Královské třídě, kde bydlel polní kurát.

Sám jim nastrčil bajonety na ručnice a přinutil je dloubnutím pod žebra, aby ho vedli oni, a ne on je.

V prvém poschodí, kde byla navštívenka na dveřích bytu „Otto Katz, Feldkurat“, přišel jim otevřít nějaký voják. Z pokoje ozývaly se hlasy a cinkot lahví a sklenic.

„Wir – melden – gehorsam – Herr – Feldkurat,„ řekl namáhavě čahoun, salutuje vojákovi, „ein – Paket – und ein Mann gebracht.„

„Lezte dál,“ řekl voják, „kdepak jste se tak zřídili? Pan feldkurát je taky…“ Voják si odplivl.

Voják odešel s paketem. Čekali v předsíni dlouho, až se otevřely dvéře a jimi nevešel, ale vletěl do předsíně polní kurát. Byl jen ve vestě, v ruce držel doutník.

„Tak už jste tady,“ řekl k Švejkovi, „a to vás přivedli. É – nemáte sirky?“

„Poslušně hlásím pane feldkurát, že nemám.“

„É – a proč nemáte sirky? Každý voják má mít sirky, aby si mohl zapálit. Voják, který nemá sirky, je… Co je?“

„Je, poslušně hlásím, bez sirek,“ odpověděl Švejk.

„Velice dobře, je bez sirek a nemůže nikomu připálit. Tak to by bylo jedno a teď to druhé. Nesmrdějí vám nohy, Švejku?“

„Poslušně hlásím, že nesmrdějí.“

„Tak to by bylo to druhé. A teď to třetí. Pijete kořalku?“

„Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum.“

„Dobře, podívejte se tady na toho vojáka. Toho jsem si vypůjčil na dnešek od obrlajtnanta Feldhubra, je to jeho pucflek. A ten nic nepije, je ab-ab-abstinent, a proto půjde s marškou. Po-poněvadž takového člověka nemohu potřebovat. To není pucflek, to je kráva. Ta pije taky jenom vodu a bučí jako vůl.

Ty jsi abstinent,“ obrátil se na vojáka, „že se ne-nestydíš, pitomče. Zasloužíš pár facek.“

Polní kurát obrátil svou pozornost na ty, kteří Švejka přivedli a kteří ve snaze rovně stát klátili sebou, marně se opírajíce o své ručnice.

„Vy jste se o-opili,“ řekl polní kurát, „opili jste se ve službě a za to vás dám za-zavřít. Švejku, vy jim vezmete ručnice a odvedete je do kuchyně a budete je hlídat, dokud nepřijde patrola, aby je odvedla. Já hned zatelefonu-nu-nu-ju do kasáren.“

A tak slova Napoleonova: „Na vojně se mění situace každým okamžikem,“ došla i zde svého úplného potvrzení.

Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přivedl, a nakonec je musel hlídat sám.

Zprvu si dobře neuvědomili toho obratu, až když seděli v kuchyni a u dveří viděli stát Švejka s ručnicí a bajonetem.

„Já bych něco pil,“ povzdechl malý optimista, kdežto čahoun dostal opět záchvat skepticismu a řekl, že je to všechno mizerná zrada. Jal se hlasitě obviňovat Švejka, že je přivedl do toho postavení, a vyčetl mu, že prý jim sliboval, že bude zítra oběšenej, a teď že je vidět, že je to legrace i s tou zpovědí, i s tím oběšením.

Švejk mlčel a přecházel u dveří.

„Volové jsme byli!“ křičel čahoun.

Nakonec vyslechnuv všechna obvinění prohlásil Švejk:

„Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. Já jsem se stejně do toho dostal tak jako vy, ale v obecnej řeči se říká, že se na mne štěstěna usmála.“

„Já bych něco pil,“ opakoval zoufale optimista.

Čahoun vstal a šel ke dveřím vrávoravým krokem. „Pust nás domů,“ řekl Švejkovi, „kolego, neblbni.“

„Jdi vode mě,“ odpověděl Švejk, „já vás musím hlídat. Teď se neznáme.“

Ve dveřích objevil se polní kurát: „Já, já se nijak nemohu do těch kasáren dozvonit, tak jděte domů a pa-pamatujte si, že ve službě se chlastat ne-nesmí. Marš!“

Ku cti pana polního kuráta budiž řečeno, že do kasáren netelefonoval, poněvadž neměl doma telefonu a mluvil do stojanu na žárovku.